V komunitní škole Roubenka v obci Radostná pod Kozákovem – Volavec jsem strávila pět podzimních sobot roku 2021. Tamní učitelé a rodiče totiž se mnou procházeli kurzem  Škola bez poražených.

Od prvního dne jsem se mezi nimi cítila skvěle. Otevřenost, kreativita, zvídavost a radost kynuly ze všech koutů, stěn, obrázků, pomůcek, nápisů a výtvorů. Kurz byl společným objevováním, prouděním, inspirací a lehkostí, to vše probubláváno salvami smíchu.

Jedna z těch zkušeností, které mi rozechvívají srdce a toužím je sdílet. A tak jsem se během poslední obědové pauzy ptala Olgy Žákové a nahrávala.  

Olga vede školu od jejího založení v roce 2018. Když se jí syn pár týdnů po začátku třetí třídy ráno zeptal „Mámo, kolik dní mi ještě zbývá do konce školního roku?“, byla to poslední kapka, kterou potřebovala. Uvědomila si, že ten tlak poroste… i přesto, že synova učitelka byla fajn a měli spolu dobrý vztah. Hlavou jí proběhla i slova bývalého kolegy z EDUinu Tomáše Feřteka o základce jako „devíti letech natvrdo“. Měla zkušenosti z dlouholetého úsilí o změny v českém školství, ze vzdělávání dospělých, zážitkové pedagogiky, i zkušenosti ze vzdělávání starší dcery. Bylo rozhodnuto.

„Olo, co tě na tvojí práci ve škole nejvíc baví?“

 „Mě baví to, že mě to baví! (smích) V první řadě jsem zjistila, že dokážu učit. Myslím v tom smyslu, že dokážu v dětech vzbudit zájem, povzbuzovat je k tomu, aby se samy chtěly něco dozvědět, různé věci si propojit, a to i v oblastech, které by si třeba samy nevybraly. To mě baví moc!

Pak mě baví vidět jejich pokrok, ty změny, které se tady s dětmi dějí. Nemyslím, že jsme nějaká léčivá instituce nebo tak něco, ale každopádně sem přišly některé děti, kterým se moc dobře nedařilo. A já vnímám, že tady se jim daří, že našly prostor, ve kterém můžou dobře fungovat, kde můžou i vyniknout.

A ještě jedna věc mě neskutečně baví.  Že je to živý! Naše škola je šitá na míru dětem, které sem chodí, a my individualizujeme, jak jen to je možné v daných skupinách. Tím pádem je to pořád nesmírně živé, naše cesta se pořád vyvíjí. Já sama se zájmem pořád učím něco nového, všichni tady zkoumáme dohromady, jsme tým a tomu týmu to funguje.“

„Toho si rozhodně všímám, moc mě oslovuje ta pospolitost… Bylo to tak od začátku? Nebo na tom nějak pracujete? Škola bez poražených je jedna z možností se potkávat...“

„Tenhle kurz jen jenom jeden dílek skládačky. Řekli jsme si, že si dopřejeme vzdělávání pro nás pro všechny. Už je to čtvrtý rok, co se společně vzděláváme. Měli jsme tu lidi, kteří zajímavě učí, sami jsme se učili od těch, kteří to umí, třeba pracovat na 1. stupni s Montessori pomůckami. … Tahle škola určitě není pro všechny děti ani pro všechny rodiče, ale řekla bych, že většina z nás to vzala jako věc seberozvoje, že na tom rostou nejen naše děti, ale rosteme na tom i my."

„Přesně to tady cítím… Je to vlastně neuvěřitelně tvůrčí proces."

„Naše děti jsou děti v domácím vzdělávání a za jejich vzdělávání odpovídají rodiče, takže od státu nemáme žádné příspěvky. A abychom byli schopní udržet výšku školného, kterou máme, musí se všechny rodiny zapojit. To má řadu různých důsledků. Lidi, kteří by si sami nedokázali představit, že by mohli někoho učit, přicházejí asistovat do výuky.

Rodiče vědí, co se děje ve škole s jejich dětmi, a děti vidí svoje rodiče učit nebo pomáhat při různých akcích, podílet se na úklidu, vaření, prostě na všem možném. Nemáme tady to nepřirozené oddělení mezi rodinou a školou. To, že odpovídáš za vzdělání svého dítěte, ti neumožňuje ho tam prostě šoupnout a ptát se „jak to, že ho nevzděláváte tak nebo tak“. Nebo když máš problém s výchovou, tak říct „tak mi ho vychovejte“…

„Teď mě napadlo, jak se tenhle rozhovor bude jmenovat. Vzpomněla jsem si na knihu Naomi Aldort „Vychováme děti a rosteme s nimi“. Tady jste to posunuli i do té školní roviny…"

„Ano, a je zajímavé, že spousta lidí by vůbec nevěřila, že to dokážou, dokud si to nezkusili. Jak získáváme kompetence jako rodiče? A jak je získáváme jako učitelé? To, jak to tady máme nastavené, brání tomu zkostnatění – jako že já jsem ten „velkej, chytrej“ a přicházím předat „to veliké něco“, co každý do sebe musí nasoukat, a pokud možno co nejpřesněji podle mojí představy….“

 Zároveň to není bez rámce, není to bezbřehé. A samozřejmě že ty limity spočívají v tom, jak daleko dokážeme jít my a jak daleko dokážou jít děti… Na druhé straně si myslím, že ve chvíli, kdy k tomu všichni přistupujeme tak, že se můžeme posouvat, je to neuvěřitelný prostor a dějí se neuvěřitelné věci.

Říkáme, že se tady snažíme děti podporovat, aby byly odvážné. Ale ten předpoklad musí být, že my musíme být odvážní, abychom dokázali vzdělávat tak, jak vzděláváme. A myslím si, že to funguje.“

V komunitní škole Roubenka v obci Radostná pod Kozákovem – Volavec jsem strávila pět podzimních sobot roku 2021. Obdivuju odvahu, se kterou tamní učitelé a rodiče spolu s dětmi objevují, zkoumají, tvoří a rostou.

A těším se na další spolupráci v roce 2022!